Drazí rodiče a další příznivci našeho oddílu, možná jste si za poslední rok všimli, že se v uplynulém roce výrazně změnila náplň a fungování schůzek Mustangů. Možná tedy nebude od věci si zkusit vysvětlit, proč došlo k rozhodnutí, že je potřeba něco měnit.
Jednoduchou odpovědí by mohlo být, že se snažíme zavést něco čemu se říká družinový systém. Existuje o něm krásná publikace (1). Nicméně většině z nás to nejspíše nic konkrétního neřekne. Zkraťme si pro jednoduchost vysvětlení jen na to, že u nás družiny samozřejmě fungovaly již dříve, nicméně nefungovaly přesně tak, jak by podle ideálu skautské výchovné metody měly.
Ti, kteří mají přehled o tom, v čem se schůzky změnily, můžete přeskočit tenhle odstavec. Pro ty, kteří moc netuší se to pokusím rychle shrnout zde. V zásadě šlo o to, že schůzky Mustangů už nevede vedoucí a nepřipravuje na ně program. Veškeré tyto kompetence přešly na samotnou družinu, převážně pak na tzv. rádce či rádkyni, což obvykle bývá nejstarší či nejschopnější člen družiny, který/á schůzku vede namísto vedoucího. V praxi tedy mají družiny téměř naprostou volnost v tom, co chtějí dělat atd. Popsaný stav neznamená, že jde z našeho pohledu o ideál, pouze konstatování skutečnosti.
Pro opravdové porozumění si budeme muset položit otázku, co je vlastně cílem výchovy v Junáku? Rychlou odpovědí může být podpora rozvoje osobnosti mladých lidí. Občas jednoduchá představa může být, že to znamená každou skautku a každého skauta naučit 10 uzlů, 5 způsobů rozdělání ohně a navrch perfektní znalost morseovky. Předat tyhle dovednosti, když už je jednou umíte, vlastně není nic těžkého. Dalo by se to přirovnat k mechanickému naučení se vzorečků do fyziky, které si sice budou děti pamatovat i po tom, co odejdou ze školy, ale vlastně pořádně neví, co jim vzoreček říká nebo kdy ho použít a už vůbec neodpoví na otázku: „Proč se tu fyziku vlastně učím?“. Podobně to může být i ve skautu. Ačkoliv práce s mapou nebo ono rozdělání ohně mohou být dozajista velice přínosné dovednosti pro život, po tom, co takový člověk opustí skauting, nezůstane mu z něj nic než jen tyto konkrétní a ryze praktické dovednosti. A naše rychlá odpověď přece neříkala, že cílem výchovy je naučit děti takové praktické dovednosti, které jejich vedoucí bude považovat za skautské.
Přístup, kdy vedoucí lajnuje dětem program, říká, co a jak se má dělat, co je správné, co špatné, je naprosto použitelný např. pro vlčata a světlušky (8–10 let). Nicméně ve skautském věku (11–14 let) už chceme nabídnout něco víc, proto je snaha přejít od výchovy dětí vedoucím k takovému stylu výchovy, kdy se skauti a skautky na své vlastní výchově sami podílejí, k sebevýchově. Ta myšlenka je vlastně velmi prostá, cílem je, aby až někdo opustí náš oddíl neodešel pouze s “vzorečky do fyziky“, ale byl po všech stránkách připraven na to sám sebe dál rozvíjet a měl pro to připravené nejen schopnosti a dovednosti, ale i motivaci a přesvědčení o vlastní kompetenci k seberozvoji. Jak už jsem řekl, není těžké někoho naučit uvařit pět různých jídel, ale probudit touhu po tom, aby sám daný člověk měl aktivní zájem o to učit se vařit nová jídla nebo vařit vůbec, je úkol nejen těžší, ale z mého pohledu i mnohem přínosnější.
Neznamená to, že ve skautském věku se každý vychovává sám, vedoucí určitě mají spoustu dalších dovedností, které mohou předat, nemusí jít jen o praktické věci, můžeme zmínit i morální hodnoty nebo důležitost podpory dětí, aby samy získaly jistotu apod. Nicméně jsou věci, které se přímo předávají jen těžko. Například zodpovědnost za sebe nebo za oddíl. Ta je klíčová pro dobré fungování oddílu a děti si ji mohou vyzkoušet právě pokud získají nejen povinnosti, ale i právo samy si rozhodovat například o vlastních schůzkách a spoustě dalších věcí. To vše v ideálním případě za co největší podpory vedoucími, kteří už nejsou bráni jako absolutní autority, ale spíše průvodci.
Tak jsme si konečně odpověděli na onu ultimátní otázku “Proč?“. Pojďme se ale ještě zmínit o nějakých praktických důsledcích rozhodnutí zavedení družinového systému. Tak například se nám už dál nebude stávat, že někdo starší z družiny bude muset čekat třeba o dva roky déle, aby mohl přejít do oddílu starších, kde by měl své vrstevníky a věku přizpůsobený program. Dále družiny budou opravdu spíše parta kamarádů, která má sama za sebe odpovědnost. Ti mladší v družině se budou moci učit od starších vrstevníků a sami se mohou připravit na to, že jednou i oni budou moct být ten či ta nejstarší v družině, který/á ji povede a zažít si tak pocit své nepostradatelnosti. Mimochodem vést družinu může být obrovským zdrojem velmi cenných zkušeností. Zároveň tato autonomie schůzek dá vedoucím v oddíle více volného času, který budou moci použít třeba pro chystání atraktivnějšího programu (a jen tak mezi námi, momentálně ani nemáme dostatek vedoucích, aby vedli každou družinu).
Tak jsem Vás zahltil informacemi, až jste zapomněli na původní otázku: „Proč, že to ty schůzky nejsou tak zábavné?“? Nezapomněli? No dobrá… Je to, protože na to nejsme zvyklí, ani my vedoucí a ani děti. Pro nás jako pro vedoucí je to také úplně nový přístup, se kterým se ještě stále pomalu učíme. A děti, kterým byly aktivity a programy servírovány až pod nos, zase nejsou zvyklé, si samy najít podnětnou nebo volnočasovou činnost a ani na to, že teď mají zodpovědnost samy za sebe. Zkrátka osvojit si nové vzorce chování nějakou chvíli trvá a nejde udělat všechny změny k lepšímu lusknutím prstu. I přes to si myslím, že jsme se za ten rok posunuli, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát.
Díky za přečtení a pokud by Vás zajímalo víc nebo byste třeba i v něčem nesouhlasili, máte možnost své myšlenky napsat níže do komentáře.
Kačer
(1) https://casopisy.skaut.cz/knihovna/595 (online), https://krizovatka.skaut.cz/files/6f7a12a0-ca78-4527-9c01-8c345d8c7eda (ke stažení)