Co mi sahá paměť, patří hry a soutěže naprosto neodmyslitelně k našim táborům. I proto se snad jednou z nejkontroverznějších myšlenek stala ta, když si někdo na radě pro tábor 2017 dovolil navrhnout soutěže zrušit. Na první pohled to vypadá jako šílený nápad. Proč bychom rušili něco, co každý rok přináší radost a úsměvy na dětských tvářích? Ale jak už tomu bývá, zdánlivě lehká otázka, může mít poměrně složitou a nejednoznačnou odpověď. Ono totiž na té myšlence přece jen něco bylo, protože soutěže si dokáží nechtěně pohrát s naší sebedůvěrou. Snad není potřeba rozebírat, že sebedůvěra je naprosto klíčová ke zdravému rozvoji duševních schopností dítěte.
Pojďme se ale zamyslet na tím, co nám s ní dokáže provést soutěž na táboře. Začneme s pozitivnějším příkladem. Představte si mladého chlapce, který je v soutěžíš poměrně úspěšný a poměrně úspěšně zvládá vyhrát i nějaký ten diplom. Jak se může někdo takový dívat na sebe a ostatní? Může hodnotit sám sebe na základě svých úspěchů, tedy stanovuje svou hodnotu pouze podle toho, zda jej ostatní vnímají jako úspěšného. To ale může vyvolat i pochybnosti jako: „Budu mít pro ostatní stejnou cenu, když už nebudu vyhrávat?“. Nemusí ani záležet na tom, jestli by to tak skutečně bylo, důležité je ono „nezdravé“ vnímaní sebe sama. Ale může si taky myslet, že je lepší než ostatní a že má právě dokonce proto větší cenu než ostatní.
Můžeme mít ovšem i dítě, které naopak na moc šikovné není. Nebude asi moc překvapující, že po několika nezdařených pokusech být úspěšný, takovému dítěti dojde motivace, přestane se snažit a co víc, hry a soutěže ho přestanou bavit. „Proč bych se snažil, když to stejně zase zvořu?“. Takové smýšlení je na psychiku velice náročné a rozhodně není zdravé. Mimo to může pasivita při některých, hlavně týmových, her zkazit zážitek i všem ostatním v týmu, který se na onoho sabotéra pravděpodobně dost naštve.
Takovou další kapitolou při soutěžení je porovnávání a hodnocení dětí, aneb ty nejsi tak dobrý jako on a tamten, protože jsi se umístil až za tím a tamtím a měl by jsi pro mě větší hodnotu, kdybys byl první. Abych se ale dostal někdy ke konci, nesnažím se tvrdit, že by se soutěže měly zakázat, jen že když při výchově používáme nějakých prostředků, je potřeba o nich přemýšlet a občas si přiznat, že mají i své negativní stránky.
A poslední myšlenku věnuju tomu, že jako lidé zřejmě nemáme přirozenou potřebu porážet a být lepší než ostatní, ale stačí být úspěšný, ono totiž to první spíše uměle vytvořila společnost. Tedy není důležité, že jsem nenaštípal dřevo tak rychle jako Pája, ale to, že jsem to zvládl a mohl si zatopit.
Dočetl/a jsi to až sem? Tak pošli do chatu vedoucích želvičku (🐢) na důkaz své vytrvalosti! Jednak to pro mě bude zpětná vazba, ale hlavně si chci užít to nechápající zmatení ostatních.
A samozřejmě jako vždy děkuji Matyldě za přínosnou kritiku.
Zdroj: Respektovat a být respektován