Není tomu tak dávno (vlastně je, ale já to píšu až teď), co jsme na táboře měli poměrně zajímavou debatu. Týkala se toho, co dělat pro to, aby nástupy (na program) na táboře netrvaly dětem tak dlouho. Padalo množství návrhů, od trestů, přes vysvětlení, proč je důležité chodit na nástupy včas, až po čekání tak dlouho, dokud prostě všichni nepřijdou. Od toho posledního se slibovalo, že by problém vlastně vyřešily samy děti. Zkrátka, že by si samy mezi sebou vyříkaly, že opravdu nechtějí pokaždé několik minut čekat, než se někteří loudalové dostaví a že by se tak navzájem samy víc aktivně kontrolovaly. I tento způsob má samozřejmě své nevýhody. A tady se dostáváme k prvnímu pojmu nadpisu. Co když by došlo k sociálnímu vyloučení? Co když by došlo k tomu, že by se kvůli svému „lajdáctví“ ocitl někdo sám izolovaný od ostatních, protože by byl nesnášen za to, že chodí pozdě? O tomhle jsem přemýšlel nějakou dobu. Je možné, aby naše snaha věci vyřešit, je mohla jen zhoršit? Nakonec jsem v myšlenkách došel až k pojmu sociální regulace a dospěl k názoru, že nejde o vyloučení, ale o regulaci. Co to je? Je to něco, co nás provází a ovlivňuje již od raného dětství po celý život. Je to proces, při kterém se učíme normy dané společnosti. Kdybych se například na táboře pokusil jíst polévku přímo z hrnce ještě před obědem a k tomu všemu vlastníma rukama, nejspíš by mi někdo velice brzy vysvětlil, že „tohle tady zkrátka neděláme“. A to je vlastně cíl, kterého jsme chtěli v konečném důsledku dosáhnout. Vytvořit takovou kulturu, ve které je chození na nástupy včas normou, kterou všichni dodržují i právě proto, že si uvědomují, jaké komplikace způsobuje, když se takové nepsané pravidlo nedodržuje.
Za pomoc se sepsáním děkuji Maty.